Hledání práce (16.2.2017)

Oslavili jsme Jeronýmův první rok a já se tady od listopadu velmi pozvolna rozhlížím po nové práci. Vzhledem k mé jazykové výbavě jsem se rozhodla, že by stálo za to hledat nový job někde mezi malými dětmi. Vytvořila jsem si anglický životopis, ale i motivační dopis v dánštině a začala jsem s ním školky pro jistotu obcházet osobně. Známe to beznadějné rozesílání emailů, kdy se člověk málokdy dočká nějaké zpětné vazby.

Jak jsem už v předchozích článcích psala, děti se dávají do jesliček už kolem devátého či dvanáctého měsíce, takže je v okolí takových institucí požehnaně. Tak jsem teď poslední měsíce vždy oblíkla Jerdu, vzala mapu, vytištěné životopisy a jeli jsme na projížďku do okolních jesliček. Osobní přístup se vyplatil. Sice o měsíc a půl později, ale ve chvíli, kdy jsem vstoupila do přibližně čtyřicáté instituce tady v okolí, paní ředitelka, která ode mne životopis přebírala, řekla cosi, z čehož jsem pochopila, že mám přijít ještě někdy jindy a že se jí hodí někdo na občasnou výpomoc. Dostala jsem k podpisu nějaké papíry, horší je, že se svou úrovní jazyka jsem ani netušila, co podepisuji. Jen jsem doufala, že to nebude žádný průser.

Protože nemám stále ještě zařízené jesle pro Jeronýmka, hlídá Saša. Sašův šéf je totiž vstřícný chlap, který razí heslo – šťastná zaměstnancova žena, šťastný zaměstnanec, takže mu dovolil občasný home office a to je to, co se mi právě hodí. Jdu vždy tak na čtyři hodiny, takže pro mě a Jeronýma je to takto ze začátku ideální.

Co jsem asi po pěti návštěvách vypozorovala? Musím říct, že děti v Dánsku mají opravdu více svobody a kompetencí než ve školách českých. Máme ve školce takovou malou tělocvičnu, kam se hlavně ráno nahrne hodně dětí a já jsem měla chvilku takovou přirozenou ochranářskou tendenci si stoupnout do dveří a sledovat, nějak usměrňovat, ale byla jsem odvelena jinam, že si tu bezpečnost děti nějak pořeší sami. Za každého počasí se chodí dvakrát za den na zahradu, někdy i na malé výlety. Venku to rozhodně není tak, že by tam učitelky plnily roli prudičů, kteří omezují aktivitu dětí, aby hlavně nebyla nebezpečná. Naopak - oblečou si též kombinézu proti zimě a lezou s dětmi po zemi, hrají na babu a různě se tam s nimi válí. Jinak si dopoledne před obědem děti můžou dělat vesměs, co chtějí, a je tam jedna hodinka, kdy se společně něco čte nebo se o něčem v kroužku povídá. Říkám si, že by občas neškodilo vyzkoušet něco kolektivního. V jedenáct je oběd, při kterém si děti rozdají svoje svačinové krabičky a jí se. Takže žádné teplé jídlo. Odnesou si talířky a hrnky a zbytek uklízíme po dětech my, žádné uklízečky. Odpoledne se chodí spát jen v jeslích a spí se venku. Za každého počasí.

Děti jsou veselé, milé a při jejich spontaneitě následuje po vzájemném představení ihned věta, odkud, že jsem, protože slyší, že nejsem z Dánska.

Ještě jsem absolvovala pár pohovorů v jiných školkách, nevím jak dopadly, ale co se mi líbí, je, že se lidi mezi sebou na pohovorech, u doktora, ve škole, od profesorů po uklízečky zásadně oslovují křestním jménem. Takže žádné nutné zjišťování, kolik má váš nastávající šéf či učitel ve škole titulů, abyste ho mohl vůbec oslovit. Stačí křestní jméno. 

Echt dánská škola (14.2.2017)

Když se blížíte ráno před osmou ke škole, zaujmou vás na příjezdových silnicích děti (tipuji je tak na 11 a výš), kteří řídí plácačkami dopravu. Pohled na bezpečnost dětí a hlídání budov je zcela odlišný. Do školy vstoupíte kdykoliv nezamčenými dvěřmi. Na dánské škole nenajdete ani něco, čemu se říká vrátnice, a v ní povětšinou zpruzený školník či paní vrátná. Budovy se nezamykají a kolem školy v podstatě ani neexistuje plot a když, tak velmi prostupný různými průchody.

Od listopadu navštěvuje naše sedmiletá Jindřiška dánskou první třídu. S dánštinou vlastně začala loni v únoru. Šlo to nejdříve dost ztuha, možná též kolektiv tzv. "welcome" třídy, tedy jakési jazykové přípravky, úplně Jindřišce nesednul, ale po prázdninách jsme my i učitelé byli svědky obrovského zlepšení a bylo rozhodnuto, že od listopadu přestoupí do zcela dánské třídy i nové školy, ve které bude jedinou cizinkou.

Už předtím, než se měla stát součástí 1.D, proběhlo pozvání Jindřišky do třídy, přišli jsme na první dvě hodiny, aby se děti vzájemně představily, o nástupu nové žákyně do třídy byly také informováni i všichni rodiče prostřednictvím rodičovského intranetu, kde na sebe všichni mají kontakt, adresu, telefon, dostávají informace o rozvrhu atd. V okamžení nástupu jsme byli zavaleni nabídky pomoci od rodičů, emaily o různorodých aktivitách, jako jsou hromadné oslavy narozenin, návštěvy dětí doma, hrací skupiny apod. 

Ono totiž chodit do první třídy není ani tak o konání domácích úkolů a nacvičování psacího písma jako v české první třídě, jakožto spíše o družení kolektivu. Třeba v družině (neboli tzv. SFO) patří k dánským zvykům mít vedle telefonu seznam všech adres a telefonů na děti, a když chce nějaké dítko navštívit to druhé, tak si prostě zavolají rodičům a domluví si, že si k někomu z nich jdou hrát domů. 

Vedle toho je celá třída rozdělena do tzv. "hracích skupin", ve kterých je vždy namícháno pár kluků a holek (cca 5). Cílem toho je přimět děti, aby si taky byly zvyklé hrát si i s opačným pohlavím. Sranda je, že zrovna v této třídě je 16 kluků a 8 holek. Narozeniny je zvykem slavit hromadně vždy s dětmi, kteří jsou narozeny ve stejný měsíc. V praxi to znamená, že rodiče doprovodí svoje děti na místo srazu a tam už si je převezmou rodiče oslavenců (třeba 8), kteří mají v tu chvíli na starost všech 24 dětí. Ovšem nebere se to tak, že by za ně měli stoprocentní odpovědnost a kdyby si zlomilo některé z dětí ruku, zpovídali by se z toho někde na policii.


Co se týká obsahu výuky, dánština mi připadá lehčí, než to, co dělají v české škole. Nevěnují se vůbec krasopisu, ten se učím s Jindřiškou doma po večerech a vůbec ji to nebaví. Tady se vlastně na úpravu toho, co děti napíšou, vůbec nehledí, hlavně, že je to čitelné. Klade se spíše důraz na to, aby se nebáli písemně něco popsat. Oblíbenou postavu z filmu nebo zvíře. S psacím písmem tady začínají ve třetí třídě. No a v matice zase počítají určitě nad deset a dělají třeba osovou souměrnost a jiné těžké věci. 

Vysvědčení, jako takové, na které jsme zvyklí, se tady nepodává až do sedmé třídy. Jen ústní hodnocení... Třídní schůzky probíhají formou individuálních pohovorů, dítě se před nimi má samo ohodnotit, poté pohovořit nad sebehodnocením s učiteli. Rodiče pořádají různá hromadná vaření, při kterých se důkladněji poznávají. Je to tedy o důkladnějších sociálním tmelení a moc neexistuje, že by se nějaké dítě či rodič stranili kolektivu a ať se Vám to líbí, jste součástí tohoto běhu a podporujete to. 

Gastroskopie v dánské nemocnici (27.1.2017)

Asi všichni tušíte, co je celiakie či bezlepková dieta. Při častých bolestech břicha po jídle by se člověk měl zamyslet, zda mu náhodou ve střevech nedělá neplechu lepek obsažený v obilovinách. Protože měla Jindřiška časté bolesti břicha a po otci možnou dědičnost tzv. celiakie, rozhodli jsme se zde v Dánsku pro vyšetření, nejprve na krev - tam byly výsledky na hranici - a posléze jsme byli pozváni taky na gastroskopii, která se zde provádí u dětí v narkóze. 

Nemocnice je tady jako stvořená pro děti. Veselá dětská výzdoba a hrací místnosti jsou samozřejmostí. Co bylo pro mne oproti Čechám nové, že jsem při příjmu do nemocnice byla jen doprovodná osoba, nikoli osoba hlavní, se kterou se doktoři baví. Na bolesti, kolik váží, měří, na vše se ptali Jindřišky, možná taky proto, že na první pohled poznali, že moje dánština je oproti dánštině mé dcery příšerná. Ale i tak, nějakých kontrolních otázek v angličtině proběhlo velmi málo. 

Jindřiška dostala podrobný výklad, jak probíhá uvedení do narkózy. Tady v Dánsku k tomu mají i speciální knížečku s fotografiemi s názvem "Laura skal bedøves", ve které krok za krokem popisují, co se s ní bude dít. 

Výsledek byl, že se v podstatě nemohla dočkat druhého dne, kdy mělo k vyšetření dojít. Navíc se tady podává hodinu před zavedením kanyly jakýsi krém, který otupuje citlivost kůže při vpichu. Líbil se mi ten přístup, jakým umí vtáhnout děti do toho, co se s nimi bude dít a umí je zbavit strachu. Na závěr – výsledky už máme, lepku se teď budeme opravdu nějaký čas vyhýbat. Takže rýžová, kukuřičná, pohanková a jáhlová mouka…

Cesta jazykovým labyrintem (20.1.2017)

Tak jsem si myslela, že už budu po zbytek života jen tloustnout v kabinetu nějaké zaběhnuté střední školy a občasně se vzdělávat v opravdu dobrovolně volených aktivitách. Ovšem díky blahodárné pracovní nabídce mého muže pro mě příjezdem do Dánska intelektuální prázdniny skončily, neb bylo načase na sobě začít makat v oblasti dorozumívání se s domorodci.

Jakožto učitelka českého jazyka jsem angličtinu pověsila na hřebíček úderem maturity a vyjma občasného cestování jsem ji neužila. Nutno říci, že jsem se nutnosti oprášení angličtiny poměrně bála a styděla jsem se za ni, zvláště když jsem měla hovořit v přítomnosti mužových spolupracovníků, mladých, perspektivních doktorandů, kteří anglicky šprechtí dennodenně. Ale nebylo zbytí. Zpočátku jsem volila gramaticky nenáročné dotazy v komerčním sektoru typu "kde tady najdu droždí"... Co mě naprosto udivilo, byla plynulost odpovědí, které se mi dostávalo od opravdu postarších penzistů (jak jsem již naznačila, bydlíme v oblasti, kde je vysoká koncentrace důchodců).

Je to tak, anglicky tady umí líp než já jakákoliv uklízečka, pídila jsem se, čím to je. Tak kromě toho, že tady nikdo nikdy nebyl v minulosti nucen studovat ruštinu, mohlo by to třeba být chybějícím dabingem u filmů v angličtině. Jiným důvodem by mohlo být, že angličtinu tady mají děti od první třídy dvakrát týdně.

Další možností, která se od lidí, kteří se do Dánska přištěhují, dosti očekává, je naučit se dánštinu. Ti, co mě znají, vědí, že ráda skáču do nových věcí po hlavě. S dánským jazykem to pro mě byl ale skok na beton. Už při svatbě, kdy většina lidí věděla, že mizíme na čas do Dánska, jsme byli vybaveni různými příručkami, kde jsme mohli prohlédnout tu děsivou propast mezi psanou a mluvenou podobou tohoto jazyka, a s nimi jsme začali. Navíc neexistuje doposud česko-dánský slovník, pouze dánsko-český... A nic není horšího, než řídit se radami google translatoru. Ještěže už v této době takřka po roce máme doma hlavní jazykovou koordinátorku Jindřišku.

Jindřiška začala s dánštinou bojovat ještě v době, kdy neuměla tolik číst, začínala a učila se hlavně sluchem. Ve škole tedy získala perfektní výslovnost, narozdíl ode mě. Já jsem jakožto člověk, který opravdu chce umět alespoň základy jazyka země, ve které dočasně žije, začala s online aplikací duolingo - kdo nezná, nechť zkusí. Je tam i zpětná vazba na výslovnost, poslech, což je vždy dobré. Dost mi pomohli i moji milí sousedé, kteří se se mnou trpělivě bavili a já zase byla potěšena a motivována jejich radostí, když jsem se naučila novou větu. Dobré je taky sledovat nějaký ten dánský film nebo dánské zprávy (to nedělám), u kterých běží vždy i dánské titulky. V neposlední řadě setkání s maminami bylo v oblasti slovní zásoby kojenců nesmírně obohacující. Chodila jsem do knihovny a hltala dánské minipříběhy typu Chip a Deyl. A abych řekla pravdu, ve skrytu duše jsem si říkala, že tuto řeč se nikdy nemůžu naučit.

Hlouběji gramaticky a sociálně jsem do dánštiny pronikla ve chvíli, kdy jsem začala navštěvovat kurzy dánštiny, které zdejší království nabízí po dobu tří let zcela zdarma. Tam jsem nastoupila od srpna a ocitla jsem se tak společně s kurzisty z celého světa (Srí Lanka, Irán, Singapur, Řecko, Mexiko, Írán...) na jedné vratké lodi, která proplouvá krajinou dánských zcela nových vokálů, pro které snad česká pusa ani stvořena nebyla. Opravdu tam někdy vypadáme jako chrochtající, divně hekající lidé snažící se právě o výslovnost samohlásek å, æ, ø. Padaly i návrhy, zda bychom nemohli na lekci propašovat lahvinku nějakého alkoholu, že bychom ta ústa měli potom lépe uvolněná a připravená, ale návrh neprošel. Každopádně srandy si tam dvakrát týdně dvě a půl hodiny užijeme.

Co je zvláštní, v dánštině se moc neděkuje a neomlouvá. Slovo "undskyld" – "promiň" se říká, když už sakra něco provedete. Na to si tady člověk tady musel zvyknout a upřímně ani zatím moc nezvyknul.

Ale abych Dánštinu jen nehaněla, má i některé výhody – třeba jeden tvar slovesa pro všechny osoby. Jeg er, du er...( Já jsem, ty jsi...). Pak mají děsně mnoho krátkých slov. Jeg går ud nu. Já jdu teď ven. Nejjednodušší slovo je asi "tak", což znamená "děkuji". Zajímavé je taky slyšet, jak se Dánové jakožto milenci oslovují "min skat" (vyslovovat "min sket") tedy "můj miláčku", Čechovi okamžitě naskočí poněkud jiná asociace, když zaslechne slovo znějící podobně jako "sketa" , navíc S.K.A.T. je též zkratka pro dánský státní daňový úřad. Slova "mor" a "mord" se vyslovují hodně podobně a jedno znamená matka, druhé vražda...:-) No abych to uzavřela, po roce života tady pořád z toho dánského proudu rozumím každé tak páté slovo a některé otřepané fráze celé, ale s rodiči Jindřiščiných spolužáků jsem schopna si v šatně vyměnit pár vět a to je prostě super pocit, který za tu námahu stál a já mám respekt z toho, jak si ta lidská mysl a vědomí dokáže poradit s kdečím, před co je život postaví.

Sociální život v Dánsku

Dojmy z života v cizině se zase navrstvily a je třeba je nějak sesumírovat, zprocesovat a poslat do světa, aby i ten věděl, jak se žije matkám v cizině. Jeronýmkovi se naklonilo k osmému měsíci a my si užíváme spolu doma. O sociální život matek a mimin je ve zdejším skandinávském světě poměrně chytře a příjemně postaráno. V podstatě ihned po porodu dochází do vašeho domu pravidelně – zpočátku po 14 dnech, později po měsíci a několika měsících zdravotní sestra, která má na starost poporodní péči o miminka, mimojiné aby zjistila míry a váhy ratolesti, zda se směje, papá atd. Ta také dá dohromady seznam novopečených matek z vašeho okolí, které porodily v podobném termínu a když jich je asi 6, uspořádá v místním centru první setkání i s miminy, předá zde mejly, telefony na všechny účastněné a tím se rozjede tzv. Mødregruppe. Mødregruppe není nic povinného, je to v podstatě takové podporované tlachání nevybouřených matek a jejich dětí, nikoli tedy anonymní četování na webech miminko.cz, ale příjemné setkávání matek s dětmi v jejich vlastních domácnostech. V reálu to vypadá tak, že alespoň jednou za tři neděle jste nuceni doma poklidit, něco dobrého napéct, připravit hračky pro miminka a udělat z Vašeho bytečku kavárnu. Další týden se jde třeba zase k Máně, která pro vás taktéž něco dobrého nachystá a tak to jde pořád dokola, až do 9. měsíce, kdy matka šoupne mimíska do jeslí a sama nakráčí do práce. Doma ještě může zůstat dva měsíce otec, taktéž s plným platem celou dobu jako matka. My jsme Jeronýma taky přihlásili do jeslí, ale jelikož na mě tady zatím nikdo v práci nečeká, tak tam půjde až ve svých 13 měsících, snad to nebude pro oba už tak kruté. No a já si budu vesele hledat práci. Jesličky jsem si už vybrala, jsou moc pěkně řešené, milé učitelky a samozřejmě spaní venku pod stříškou v kočárcích za jakéhokoliv počasí. To mě trochu děsí, ale co se dá dělat.

Jindřiška je od 8. srpna zase školačka, tady děti naklušou po pouhých šesti týdnech prázdnin zpět do školy. Nutno říct, že Jindřiška se po těch pěti měsících chození do školy vyjadřuje už i ve větách a sem tam i porozumí, mamince překládá a vůbec dělá chytrou. Za měsíc přestoupí do bližší školy a zcela již dánské třídy nikoliv třídy plné dětí cizinců, kteří se učí jazyk. V tuto chvíli je v její jazykové třídě spolu s Bulharkou jediná Evropanka, ještě tam jsou dvě Číňanky a tři holčiny ze Sýrie. Režim je stále podobný, třikrát denně za výuku venku, lezení na stromy, běhání, vše povoleno. Žádné domácí úkoly ani tahání těžkých učebnic. Jen co mi oproti české škole nevyhovuje, je absence teplých obědů v klasické školní jídelně. Takže Jindřišku každý den pakujeme svačinama a obědama od včerejší večeře, které si ovšem nemůže nikde ohřát. V něčem je to výhoda – nemusí fungovat žádná družinářka, která nutí děti dojídat jídla typu tlusté vepřové a rozmáčená žemlovka, na která z domova nejsou zvyklá. Po 6 hodinách výuky, spíše pěti, odečtu-li přestávky, jdou děti do SFO, dánské družiny, kde volná zábava pokračuje. Zrovna nedávno jsme byli vyzváni, zda bychom zde nechtěli představit českou kuchyni, protože si v rámci školy povídají o zemích, ze které děti cizinci pocházejí. Doma jsme podumali a vymysleli, že pro prostředí dánské družiny, kde se pohybuje asi 60 dětí a 10 hladových učitelů, budou nejlepší buchtičky se šodó. Suroviny a pomoc prý zajištěna. Tak jsem jednoho dne naklusala okolo desáté v domnění, že budu derigovat nějaký tým kuchařek, a místo toho jsem se tam setkala s jedinou družinářkou, která mi pomohla najít suroviny, a výsledek byl, že jsem hnětla těsto v třech mísách pro těch 70 čekatelů na buchty. Pak jsem si doslova a do písmene zahrála na tu upocenou kuchařku, která každou buchtu polila horkým šodó a s láskou hleděla, jak to mizí v dánských tlamičkách. Chutnalo. Kuchařka v jídelně fakt být nechci. Sečteno a podtrženo – děti a matky v Dánsku to zase tak špatné nemají.

Školní docházka v Dánsku - spíše procházka rájem :-)

Ráda bych v následujících pár řádcích popsala alespoň to málo, co jsem zatím stihla vypozorovat jakožto matka šestileté dcery o dánském školství.
Školní den v Dánsku začíná tak jako u nás v osm hodin. Dánský školák se ovšem do školy dopraví na kole. To už je sám o sobě pěkný začátek dne, zatímco český školák narazí pravděpodobně na první problém, a to, že nebude mít kam kolo před školou zaparkovat a navíc riskuje při cestě do školy, že ho srazí nějaký výtečný řidič autem. Ale to zase narážím na jinou kapitolu, na to, že hustota cyklostezek v České republice, především v hlavním městě, je kritická. 
Další zásadní rozdíl tkví v tom, že dánské dítě tráví každou přestávku tím, že pobíhá za jakéhokoliv počasí venku před školou, hraje fotbal, může lézt na stromy a dovádět na lanovce na dětském hřišti. Tím pádem se chtě nechtě příjemně odreaguje a osvěží, aby se pokud možno zase mohlo ponořit do výuky. 

Vlastně jsem netušila, že právě skrze školu budeme na rozdíl od České republiky konfrontováni s uprchlickou situací v Evropě. S vidinou toho, že v Dánsku pobudeme přibližně dva roky, možná déle, jsme museli uvažovat o tom, že naše šestiletá Jindřiška bude chodit do školy. Vzhledem k tomu, že mezinárodní školu by naše peněženka nezaplatila a cíl - najít s v Dánsku případně nějakou dánskou kamarádku by se stejně příliš nesplnil, vyhrála škola dánská. (Kromě toho je od září 2016 zapsána do české školy a bude mít individuální plán.) 
Od konce ledna tedy dcera navštěvuje v podstatě nultý ročník, odklad, který měla v české republice, zde takřka neexistuje. Jedná se o jakousi jazykovou přípravku, kde může dítě strávit až dva roky tím, že se učí dánsky spolu s dalšími emigranty, kteří odešli do Dánska z rozmanitých důvodů - práce, útěk před válkou. Zároveň studují běžné školní kurikulum odpovídající jejich věku - počty, čtení, psaní atd. Když usoudí učitelé, že je dítě zdárně jazykově připravené, šoupnou ho během školního roku již do zcela plně dánské třídy na jeho věkové úrovni.

Třída Jindřišky má asi 13 dětí, jedná se opravdu o multikulturní směsici - najdeme tam Ukrajinku, Číňanku, zbytek většinou Syřani či děti z dalších povětšinou muslimských zemí, to vše okolo věku 6, 7. Většina dětí vypadají mile, sympaticky. Jen jedna lehce dominantní malá a drzá holčička měla tendence pár dětí včetně naší holčičky napadat fyzicky, tak jsme to řešili nekompromisně s učiteli, ti následně s jejími rodiči a situace se zatím zklidnila. Když jdu vyzvednout Jindru ze školy, dám se většinou s některým z rodičů do řeči, nedávno jsem mluvila s tatínkem jedné holčiny, - Syřan, velice kultivovaný, který uprchl před válkou v roce 2011 přes Turecko a moře do Itálie. 

Během týdne se ve třídě vystřídá přibližně 5 - 6 učitelů či praktikantů. Učitelé se zde dělí na tzv. pedagogy - ti jsou zodpovědní za atmosféru ve třídě a vztahy a učitele, ti zase za odbornou přípravu. Vyučující se oslovují křestním jménem, hodnocení probíhá do úrovně druhého stupně pouze ústně. Něco jako pololetní vysvědčení tu neexistuje. 
Měla jsem po domluvě tu čest strávit s dětmi jednu vyučovací hodinu, netuším, zda by mi něco takového dovolili i v české škole - nabízí se vlastně otázka, proč to, že rodič zůstane alespoň na hodinu ve škole, kde se jeho dítě vzdělává, není samozřejmostí?
Ve škole se mluví samozřejmě od rána do večera jen dánsky - ráno mají vždy takovou "rituální" hodinu, kdy si řeknou, jak se mají, jaký je dnes den, počasí, počítají, kolik a kdo je ve třídě, takže tam se dají z kontextu vydedukovat některá slovíčka,  hodně malují a učí se o zvířatech, přepisují o nich texty (to mi připadalo takové lehce stupidní, ale je to otázka drilu) a mají minimálně dvakrát týdně sport v tělocvičně. Dále matika, hlasité čtení atd.
Takže závěrem to shrnu, že samozřejmě přes určité nedostatky, celkově mi připadá dánské školství více uvolněné, učitelé méně zakomplexovaní, více v kontaktu s rodiči, například když vyzvedávám Jindru ze školy, popovídají si se mnou, jaký jsem měla den, proberou se mnou, jak to šlo mé dceři, což v české škole také není každodenní praxe. A třeba když jdete dopoledne kolem školy, všimnete si dětí ošlehaných větrem, kteří vypadají zdravě a otužile a většinou i šťastně.

Dánský exodus

Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že budu rodit a žít v Dánsku, asi bych mu nevěřila. Tušila jsem jen, že pojedu v požehnaném stavu kamsi se svým mužem, který hledal pracovní pozici v zahraničí. Nakonec partner vyhrál konkurz právě do tohoto vikingského království.

Život v Dánsku má řadu výhod. Lidi jsou milí, usměvaví, přející!, nefňukají, na zdraví a na politiku si nestěžují a sportují na každém kroku. Kolo, běh, posilovna, koně, všude. Asi je to zkrátka tím, že tady nevládl Gottwald a další páprdové se svými úžasnými myšlenkami a lidi zde nežili s heslem „Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu.“ Jak jinak si taky vysvětlit, že ráno nechají desítky lidí u železniční zastávky jen tak opřené kolo a večer ho tam zase najdou zaparkované. Vlaky jezdí včas. Potraviny jsou chutnější, zelenina vydrží v lednici, aniž by se mrkev po dvou dnech změnila v gumovou hadici, děti jsou šťastný, hrající si ve školkách v zablácených kombinézkách, svačící za jakéhokoliv počasí venku. Dánové totiž razí heslo, že neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení. Zvyknout si totiž na zimní nevlídno, fujavice, mlhy a déšť je nutnost k přežití a Dánové jsou v tom mistři a za každého počasí sednou na kolo a jedou do práce, byť si zašpiní své polobotky.

Nevýhody jsou třeba zvláštní systém třídění odpadu – spíše netřídění – papír ano, ale jen letáky a noviny. Sklo ano, ale ne od chlastu. Dalším negativem je třeba nutnost zvyknout si na solené máslo. Nesolené totiž seženete jen ve větších obchoďácích a je drahý.

Ženy jsou přirozené, přírodní, nenabarvené, elegantně a jednoduše oblečené, někdy má člověk pocit, že jinými barvami než černou a šedou dánské šatníky prostě nedisponují. Ale jsou to myslím kočky, zvláště když sednou na to elegantní černé retrokolo, které vypadá, jako bych ho někde ukradla babičce z půdy, a vyrazí s vlajícími blonďatými vlasy a malým černým nákupním vozíkem mezi řídítky na nákupy.

Náš byteček se nachází v Brede, což je část Kgs. Lyngby, zkrátka na předměstí Kodaně. Za což jsme rádi, protože po životě v Praze jsme toužili po klidu. Možná ho máme až příliš, protože žijeme v důchodcovské čtvrti, kde se věkový průměr pohybuje kolem šedesáti. Kousek máme skanzen, rybník, lesík a kouzelné dánské domky. No však pokochejte oko.