Od listopadu navštěvuje naše sedmiletá Jindřiška dánskou první třídu. S dánštinou vlastně začala loni v únoru. Šlo to nejdříve dost ztuha, možná též kolektiv tzv. "welcome" třídy, tedy jakési jazykové přípravky, úplně Jindřišce nesednul, ale po prázdninách jsme my i učitelé byli svědky obrovského zlepšení a bylo rozhodnuto, že od listopadu přestoupí do zcela dánské třídy i nové školy, ve které bude jedinou cizinkou.
Už předtím, než se měla stát součástí 1.D, proběhlo pozvání Jindřišky do třídy, přišli jsme na první dvě hodiny, aby se děti vzájemně představily, o nástupu nové žákyně do třídy byly také informováni i všichni rodiče prostřednictvím rodičovského intranetu, kde na sebe všichni mají kontakt, adresu, telefon, dostávají informace o rozvrhu atd. V okamžení nástupu jsme byli zavaleni nabídky pomoci od rodičů, emaily o různorodých aktivitách, jako jsou hromadné oslavy narozenin, návštěvy dětí doma, hrací skupiny apod.
Ono totiž chodit do první třídy není ani tak o konání domácích úkolů a nacvičování psacího písma jako v české první třídě, jakožto spíše o družení kolektivu. Třeba v družině (neboli tzv. SFO) patří k dánským zvykům mít vedle telefonu seznam všech adres a telefonů na děti, a když chce nějaké dítko navštívit to druhé, tak si prostě zavolají rodičům a domluví si, že si k někomu z nich jdou hrát domů.
Vedle toho je celá třída rozdělena do tzv. "hracích skupin", ve kterých je vždy namícháno pár kluků a holek (cca 5). Cílem toho je přimět děti, aby si taky byly zvyklé hrát si i s opačným pohlavím. Sranda je, že zrovna v této třídě je 16 kluků a 8 holek. Narozeniny je zvykem slavit hromadně vždy s dětmi, kteří jsou narozeny ve stejný měsíc. V praxi to znamená, že rodiče doprovodí svoje děti na místo srazu a tam už si je převezmou rodiče oslavenců (třeba 8), kteří mají v tu chvíli na starost všech 24 dětí. Ovšem nebere se to tak, že by za ně měli stoprocentní odpovědnost a kdyby si zlomilo některé z dětí ruku, zpovídali by se z toho někde na policii.
Co se týká obsahu výuky, dánština mi připadá lehčí, než to, co dělají v české škole. Nevěnují se vůbec krasopisu, ten se učím s Jindřiškou doma po večerech a vůbec ji to nebaví. Tady se vlastně na úpravu toho, co děti napíšou, vůbec nehledí, hlavně, že je to čitelné. Klade se spíše důraz na to, aby se nebáli písemně něco popsat. Oblíbenou postavu z filmu nebo zvíře. S psacím písmem tady začínají ve třetí třídě. No a v matice zase počítají určitě nad deset a dělají třeba osovou souměrnost a jiné těžké věci.
Vysvědčení, jako takové, na které jsme zvyklí, se tady nepodává až do sedmé třídy. Jen ústní hodnocení... Třídní schůzky probíhají formou individuálních pohovorů, dítě se před nimi má samo ohodnotit, poté pohovořit nad sebehodnocením s učiteli. Rodiče pořádají různá hromadná vaření, při kterých se důkladněji poznávají. Je to tedy o důkladnějších sociálním tmelení a moc neexistuje, že by se nějaké dítě či rodič stranili kolektivu a ať se Vám to líbí, jste součástí tohoto běhu a podporujete to.
Žádné komentáře:
Okomentovat