Hledání práce (16.2.2017)

Oslavili jsme Jeronýmův první rok a já se tady od listopadu velmi pozvolna rozhlížím po nové práci. Vzhledem k mé jazykové výbavě jsem se rozhodla, že by stálo za to hledat nový job někde mezi malými dětmi. Vytvořila jsem si anglický životopis, ale i motivační dopis v dánštině a začala jsem s ním školky pro jistotu obcházet osobně. Známe to beznadějné rozesílání emailů, kdy se člověk málokdy dočká nějaké zpětné vazby.

Jak jsem už v předchozích článcích psala, děti se dávají do jesliček už kolem devátého či dvanáctého měsíce, takže je v okolí takových institucí požehnaně. Tak jsem teď poslední měsíce vždy oblíkla Jerdu, vzala mapu, vytištěné životopisy a jeli jsme na projížďku do okolních jesliček. Osobní přístup se vyplatil. Sice o měsíc a půl později, ale ve chvíli, kdy jsem vstoupila do přibližně čtyřicáté instituce tady v okolí, paní ředitelka, která ode mne životopis přebírala, řekla cosi, z čehož jsem pochopila, že mám přijít ještě někdy jindy a že se jí hodí někdo na občasnou výpomoc. Dostala jsem k podpisu nějaké papíry, horší je, že se svou úrovní jazyka jsem ani netušila, co podepisuji. Jen jsem doufala, že to nebude žádný průser.

Protože nemám stále ještě zařízené jesle pro Jeronýmka, hlídá Saša. Sašův šéf je totiž vstřícný chlap, který razí heslo – šťastná zaměstnancova žena, šťastný zaměstnanec, takže mu dovolil občasný home office a to je to, co se mi právě hodí. Jdu vždy tak na čtyři hodiny, takže pro mě a Jeronýma je to takto ze začátku ideální.

Co jsem asi po pěti návštěvách vypozorovala? Musím říct, že děti v Dánsku mají opravdu více svobody a kompetencí než ve školách českých. Máme ve školce takovou malou tělocvičnu, kam se hlavně ráno nahrne hodně dětí a já jsem měla chvilku takovou přirozenou ochranářskou tendenci si stoupnout do dveří a sledovat, nějak usměrňovat, ale byla jsem odvelena jinam, že si tu bezpečnost děti nějak pořeší sami. Za každého počasí se chodí dvakrát za den na zahradu, někdy i na malé výlety. Venku to rozhodně není tak, že by tam učitelky plnily roli prudičů, kteří omezují aktivitu dětí, aby hlavně nebyla nebezpečná. Naopak - oblečou si též kombinézu proti zimě a lezou s dětmi po zemi, hrají na babu a různě se tam s nimi válí. Jinak si dopoledne před obědem děti můžou dělat vesměs, co chtějí, a je tam jedna hodinka, kdy se společně něco čte nebo se o něčem v kroužku povídá. Říkám si, že by občas neškodilo vyzkoušet něco kolektivního. V jedenáct je oběd, při kterém si děti rozdají svoje svačinové krabičky a jí se. Takže žádné teplé jídlo. Odnesou si talířky a hrnky a zbytek uklízíme po dětech my, žádné uklízečky. Odpoledne se chodí spát jen v jeslích a spí se venku. Za každého počasí.

Děti jsou veselé, milé a při jejich spontaneitě následuje po vzájemném představení ihned věta, odkud, že jsem, protože slyší, že nejsem z Dánska.

Ještě jsem absolvovala pár pohovorů v jiných školkách, nevím jak dopadly, ale co se mi líbí, je, že se lidi mezi sebou na pohovorech, u doktora, ve škole, od profesorů po uklízečky zásadně oslovují křestním jménem. Takže žádné nutné zjišťování, kolik má váš nastávající šéf či učitel ve škole titulů, abyste ho mohl vůbec oslovit. Stačí křestní jméno.