Hledání práce (16.2.2017)

Oslavili jsme Jeronýmův první rok a já se tady od listopadu velmi pozvolna rozhlížím po nové práci. Vzhledem k mé jazykové výbavě jsem se rozhodla, že by stálo za to hledat nový job někde mezi malými dětmi. Vytvořila jsem si anglický životopis, ale i motivační dopis v dánštině a začala jsem s ním školky pro jistotu obcházet osobně. Známe to beznadějné rozesílání emailů, kdy se člověk málokdy dočká nějaké zpětné vazby.

Jak jsem už v předchozích článcích psala, děti se dávají do jesliček už kolem devátého či dvanáctého měsíce, takže je v okolí takových institucí požehnaně. Tak jsem teď poslední měsíce vždy oblíkla Jerdu, vzala mapu, vytištěné životopisy a jeli jsme na projížďku do okolních jesliček. Osobní přístup se vyplatil. Sice o měsíc a půl později, ale ve chvíli, kdy jsem vstoupila do přibližně čtyřicáté instituce tady v okolí, paní ředitelka, která ode mne životopis přebírala, řekla cosi, z čehož jsem pochopila, že mám přijít ještě někdy jindy a že se jí hodí někdo na občasnou výpomoc. Dostala jsem k podpisu nějaké papíry, horší je, že se svou úrovní jazyka jsem ani netušila, co podepisuji. Jen jsem doufala, že to nebude žádný průser.

Protože nemám stále ještě zařízené jesle pro Jeronýmka, hlídá Saša. Sašův šéf je totiž vstřícný chlap, který razí heslo – šťastná zaměstnancova žena, šťastný zaměstnanec, takže mu dovolil občasný home office a to je to, co se mi právě hodí. Jdu vždy tak na čtyři hodiny, takže pro mě a Jeronýma je to takto ze začátku ideální.

Co jsem asi po pěti návštěvách vypozorovala? Musím říct, že děti v Dánsku mají opravdu více svobody a kompetencí než ve školách českých. Máme ve školce takovou malou tělocvičnu, kam se hlavně ráno nahrne hodně dětí a já jsem měla chvilku takovou přirozenou ochranářskou tendenci si stoupnout do dveří a sledovat, nějak usměrňovat, ale byla jsem odvelena jinam, že si tu bezpečnost děti nějak pořeší sami. Za každého počasí se chodí dvakrát za den na zahradu, někdy i na malé výlety. Venku to rozhodně není tak, že by tam učitelky plnily roli prudičů, kteří omezují aktivitu dětí, aby hlavně nebyla nebezpečná. Naopak - oblečou si též kombinézu proti zimě a lezou s dětmi po zemi, hrají na babu a různě se tam s nimi válí. Jinak si dopoledne před obědem děti můžou dělat vesměs, co chtějí, a je tam jedna hodinka, kdy se společně něco čte nebo se o něčem v kroužku povídá. Říkám si, že by občas neškodilo vyzkoušet něco kolektivního. V jedenáct je oběd, při kterém si děti rozdají svoje svačinové krabičky a jí se. Takže žádné teplé jídlo. Odnesou si talířky a hrnky a zbytek uklízíme po dětech my, žádné uklízečky. Odpoledne se chodí spát jen v jeslích a spí se venku. Za každého počasí.

Děti jsou veselé, milé a při jejich spontaneitě následuje po vzájemném představení ihned věta, odkud, že jsem, protože slyší, že nejsem z Dánska.

Ještě jsem absolvovala pár pohovorů v jiných školkách, nevím jak dopadly, ale co se mi líbí, je, že se lidi mezi sebou na pohovorech, u doktora, ve škole, od profesorů po uklízečky zásadně oslovují křestním jménem. Takže žádné nutné zjišťování, kolik má váš nastávající šéf či učitel ve škole titulů, abyste ho mohl vůbec oslovit. Stačí křestní jméno. 

Echt dánská škola (14.2.2017)

Když se blížíte ráno před osmou ke škole, zaujmou vás na příjezdových silnicích děti (tipuji je tak na 11 a výš), kteří řídí plácačkami dopravu. Pohled na bezpečnost dětí a hlídání budov je zcela odlišný. Do školy vstoupíte kdykoliv nezamčenými dvěřmi. Na dánské škole nenajdete ani něco, čemu se říká vrátnice, a v ní povětšinou zpruzený školník či paní vrátná. Budovy se nezamykají a kolem školy v podstatě ani neexistuje plot a když, tak velmi prostupný různými průchody.

Od listopadu navštěvuje naše sedmiletá Jindřiška dánskou první třídu. S dánštinou vlastně začala loni v únoru. Šlo to nejdříve dost ztuha, možná též kolektiv tzv. "welcome" třídy, tedy jakési jazykové přípravky, úplně Jindřišce nesednul, ale po prázdninách jsme my i učitelé byli svědky obrovského zlepšení a bylo rozhodnuto, že od listopadu přestoupí do zcela dánské třídy i nové školy, ve které bude jedinou cizinkou.

Už předtím, než se měla stát součástí 1.D, proběhlo pozvání Jindřišky do třídy, přišli jsme na první dvě hodiny, aby se děti vzájemně představily, o nástupu nové žákyně do třídy byly také informováni i všichni rodiče prostřednictvím rodičovského intranetu, kde na sebe všichni mají kontakt, adresu, telefon, dostávají informace o rozvrhu atd. V okamžení nástupu jsme byli zavaleni nabídky pomoci od rodičů, emaily o různorodých aktivitách, jako jsou hromadné oslavy narozenin, návštěvy dětí doma, hrací skupiny apod. 

Ono totiž chodit do první třídy není ani tak o konání domácích úkolů a nacvičování psacího písma jako v české první třídě, jakožto spíše o družení kolektivu. Třeba v družině (neboli tzv. SFO) patří k dánským zvykům mít vedle telefonu seznam všech adres a telefonů na děti, a když chce nějaké dítko navštívit to druhé, tak si prostě zavolají rodičům a domluví si, že si k někomu z nich jdou hrát domů. 

Vedle toho je celá třída rozdělena do tzv. "hracích skupin", ve kterých je vždy namícháno pár kluků a holek (cca 5). Cílem toho je přimět děti, aby si taky byly zvyklé hrát si i s opačným pohlavím. Sranda je, že zrovna v této třídě je 16 kluků a 8 holek. Narozeniny je zvykem slavit hromadně vždy s dětmi, kteří jsou narozeny ve stejný měsíc. V praxi to znamená, že rodiče doprovodí svoje děti na místo srazu a tam už si je převezmou rodiče oslavenců (třeba 8), kteří mají v tu chvíli na starost všech 24 dětí. Ovšem nebere se to tak, že by za ně měli stoprocentní odpovědnost a kdyby si zlomilo některé z dětí ruku, zpovídali by se z toho někde na policii.


Co se týká obsahu výuky, dánština mi připadá lehčí, než to, co dělají v české škole. Nevěnují se vůbec krasopisu, ten se učím s Jindřiškou doma po večerech a vůbec ji to nebaví. Tady se vlastně na úpravu toho, co děti napíšou, vůbec nehledí, hlavně, že je to čitelné. Klade se spíše důraz na to, aby se nebáli písemně něco popsat. Oblíbenou postavu z filmu nebo zvíře. S psacím písmem tady začínají ve třetí třídě. No a v matice zase počítají určitě nad deset a dělají třeba osovou souměrnost a jiné těžké věci. 

Vysvědčení, jako takové, na které jsme zvyklí, se tady nepodává až do sedmé třídy. Jen ústní hodnocení... Třídní schůzky probíhají formou individuálních pohovorů, dítě se před nimi má samo ohodnotit, poté pohovořit nad sebehodnocením s učiteli. Rodiče pořádají různá hromadná vaření, při kterých se důkladněji poznávají. Je to tedy o důkladnějších sociálním tmelení a moc neexistuje, že by se nějaké dítě či rodič stranili kolektivu a ať se Vám to líbí, jste součástí tohoto běhu a podporujete to. 

Gastroskopie v dánské nemocnici (27.1.2017)

Asi všichni tušíte, co je celiakie či bezlepková dieta. Při častých bolestech břicha po jídle by se člověk měl zamyslet, zda mu náhodou ve střevech nedělá neplechu lepek obsažený v obilovinách. Protože měla Jindřiška časté bolesti břicha a po otci možnou dědičnost tzv. celiakie, rozhodli jsme se zde v Dánsku pro vyšetření, nejprve na krev - tam byly výsledky na hranici - a posléze jsme byli pozváni taky na gastroskopii, která se zde provádí u dětí v narkóze. 

Nemocnice je tady jako stvořená pro děti. Veselá dětská výzdoba a hrací místnosti jsou samozřejmostí. Co bylo pro mne oproti Čechám nové, že jsem při příjmu do nemocnice byla jen doprovodná osoba, nikoli osoba hlavní, se kterou se doktoři baví. Na bolesti, kolik váží, měří, na vše se ptali Jindřišky, možná taky proto, že na první pohled poznali, že moje dánština je oproti dánštině mé dcery příšerná. Ale i tak, nějakých kontrolních otázek v angličtině proběhlo velmi málo. 

Jindřiška dostala podrobný výklad, jak probíhá uvedení do narkózy. Tady v Dánsku k tomu mají i speciální knížečku s fotografiemi s názvem "Laura skal bedøves", ve které krok za krokem popisují, co se s ní bude dít. 

Výsledek byl, že se v podstatě nemohla dočkat druhého dne, kdy mělo k vyšetření dojít. Navíc se tady podává hodinu před zavedením kanyly jakýsi krém, který otupuje citlivost kůže při vpichu. Líbil se mi ten přístup, jakým umí vtáhnout děti do toho, co se s nimi bude dít a umí je zbavit strachu. Na závěr – výsledky už máme, lepku se teď budeme opravdu nějaký čas vyhýbat. Takže rýžová, kukuřičná, pohanková a jáhlová mouka…

Cesta jazykovým labyrintem (20.1.2017)

Tak jsem si myslela, že už budu po zbytek života jen tloustnout v kabinetu nějaké zaběhnuté střední školy a občasně se vzdělávat v opravdu dobrovolně volených aktivitách. Ovšem díky blahodárné pracovní nabídce mého muže pro mě příjezdem do Dánska intelektuální prázdniny skončily, neb bylo načase na sobě začít makat v oblasti dorozumívání se s domorodci.

Jakožto učitelka českého jazyka jsem angličtinu pověsila na hřebíček úderem maturity a vyjma občasného cestování jsem ji neužila. Nutno říci, že jsem se nutnosti oprášení angličtiny poměrně bála a styděla jsem se za ni, zvláště když jsem měla hovořit v přítomnosti mužových spolupracovníků, mladých, perspektivních doktorandů, kteří anglicky šprechtí dennodenně. Ale nebylo zbytí. Zpočátku jsem volila gramaticky nenáročné dotazy v komerčním sektoru typu "kde tady najdu droždí"... Co mě naprosto udivilo, byla plynulost odpovědí, které se mi dostávalo od opravdu postarších penzistů (jak jsem již naznačila, bydlíme v oblasti, kde je vysoká koncentrace důchodců).

Je to tak, anglicky tady umí líp než já jakákoliv uklízečka, pídila jsem se, čím to je. Tak kromě toho, že tady nikdo nikdy nebyl v minulosti nucen studovat ruštinu, mohlo by to třeba být chybějícím dabingem u filmů v angličtině. Jiným důvodem by mohlo být, že angličtinu tady mají děti od první třídy dvakrát týdně.

Další možností, která se od lidí, kteří se do Dánska přištěhují, dosti očekává, je naučit se dánštinu. Ti, co mě znají, vědí, že ráda skáču do nových věcí po hlavě. S dánským jazykem to pro mě byl ale skok na beton. Už při svatbě, kdy většina lidí věděla, že mizíme na čas do Dánska, jsme byli vybaveni různými příručkami, kde jsme mohli prohlédnout tu děsivou propast mezi psanou a mluvenou podobou tohoto jazyka, a s nimi jsme začali. Navíc neexistuje doposud česko-dánský slovník, pouze dánsko-český... A nic není horšího, než řídit se radami google translatoru. Ještěže už v této době takřka po roce máme doma hlavní jazykovou koordinátorku Jindřišku.

Jindřiška začala s dánštinou bojovat ještě v době, kdy neuměla tolik číst, začínala a učila se hlavně sluchem. Ve škole tedy získala perfektní výslovnost, narozdíl ode mě. Já jsem jakožto člověk, který opravdu chce umět alespoň základy jazyka země, ve které dočasně žije, začala s online aplikací duolingo - kdo nezná, nechť zkusí. Je tam i zpětná vazba na výslovnost, poslech, což je vždy dobré. Dost mi pomohli i moji milí sousedé, kteří se se mnou trpělivě bavili a já zase byla potěšena a motivována jejich radostí, když jsem se naučila novou větu. Dobré je taky sledovat nějaký ten dánský film nebo dánské zprávy (to nedělám), u kterých běží vždy i dánské titulky. V neposlední řadě setkání s maminami bylo v oblasti slovní zásoby kojenců nesmírně obohacující. Chodila jsem do knihovny a hltala dánské minipříběhy typu Chip a Deyl. A abych řekla pravdu, ve skrytu duše jsem si říkala, že tuto řeč se nikdy nemůžu naučit.

Hlouběji gramaticky a sociálně jsem do dánštiny pronikla ve chvíli, kdy jsem začala navštěvovat kurzy dánštiny, které zdejší království nabízí po dobu tří let zcela zdarma. Tam jsem nastoupila od srpna a ocitla jsem se tak společně s kurzisty z celého světa (Srí Lanka, Irán, Singapur, Řecko, Mexiko, Írán...) na jedné vratké lodi, která proplouvá krajinou dánských zcela nových vokálů, pro které snad česká pusa ani stvořena nebyla. Opravdu tam někdy vypadáme jako chrochtající, divně hekající lidé snažící se právě o výslovnost samohlásek å, æ, ø. Padaly i návrhy, zda bychom nemohli na lekci propašovat lahvinku nějakého alkoholu, že bychom ta ústa měli potom lépe uvolněná a připravená, ale návrh neprošel. Každopádně srandy si tam dvakrát týdně dvě a půl hodiny užijeme.

Co je zvláštní, v dánštině se moc neděkuje a neomlouvá. Slovo "undskyld" – "promiň" se říká, když už sakra něco provedete. Na to si tady člověk tady musel zvyknout a upřímně ani zatím moc nezvyknul.

Ale abych Dánštinu jen nehaněla, má i některé výhody – třeba jeden tvar slovesa pro všechny osoby. Jeg er, du er...( Já jsem, ty jsi...). Pak mají děsně mnoho krátkých slov. Jeg går ud nu. Já jdu teď ven. Nejjednodušší slovo je asi "tak", což znamená "děkuji". Zajímavé je taky slyšet, jak se Dánové jakožto milenci oslovují "min skat" (vyslovovat "min sket") tedy "můj miláčku", Čechovi okamžitě naskočí poněkud jiná asociace, když zaslechne slovo znějící podobně jako "sketa" , navíc S.K.A.T. je též zkratka pro dánský státní daňový úřad. Slova "mor" a "mord" se vyslovují hodně podobně a jedno znamená matka, druhé vražda...:-) No abych to uzavřela, po roce života tady pořád z toho dánského proudu rozumím každé tak páté slovo a některé otřepané fráze celé, ale s rodiči Jindřiščiných spolužáků jsem schopna si v šatně vyměnit pár vět a to je prostě super pocit, který za tu námahu stál a já mám respekt z toho, jak si ta lidská mysl a vědomí dokáže poradit s kdečím, před co je život postaví.