Hledání práce (16.2.2017)

Oslavili jsme Jeronýmův první rok a já se tady od listopadu velmi pozvolna rozhlížím po nové práci. Vzhledem k mé jazykové výbavě jsem se rozhodla, že by stálo za to hledat nový job někde mezi malými dětmi. Vytvořila jsem si anglický životopis, ale i motivační dopis v dánštině a začala jsem s ním školky pro jistotu obcházet osobně. Známe to beznadějné rozesílání emailů, kdy se člověk málokdy dočká nějaké zpětné vazby.

Jak jsem už v předchozích článcích psala, děti se dávají do jesliček už kolem devátého či dvanáctého měsíce, takže je v okolí takových institucí požehnaně. Tak jsem teď poslední měsíce vždy oblíkla Jerdu, vzala mapu, vytištěné životopisy a jeli jsme na projížďku do okolních jesliček. Osobní přístup se vyplatil. Sice o měsíc a půl později, ale ve chvíli, kdy jsem vstoupila do přibližně čtyřicáté instituce tady v okolí, paní ředitelka, která ode mne životopis přebírala, řekla cosi, z čehož jsem pochopila, že mám přijít ještě někdy jindy a že se jí hodí někdo na občasnou výpomoc. Dostala jsem k podpisu nějaké papíry, horší je, že se svou úrovní jazyka jsem ani netušila, co podepisuji. Jen jsem doufala, že to nebude žádný průser.

Protože nemám stále ještě zařízené jesle pro Jeronýmka, hlídá Saša. Sašův šéf je totiž vstřícný chlap, který razí heslo – šťastná zaměstnancova žena, šťastný zaměstnanec, takže mu dovolil občasný home office a to je to, co se mi právě hodí. Jdu vždy tak na čtyři hodiny, takže pro mě a Jeronýma je to takto ze začátku ideální.

Co jsem asi po pěti návštěvách vypozorovala? Musím říct, že děti v Dánsku mají opravdu více svobody a kompetencí než ve školách českých. Máme ve školce takovou malou tělocvičnu, kam se hlavně ráno nahrne hodně dětí a já jsem měla chvilku takovou přirozenou ochranářskou tendenci si stoupnout do dveří a sledovat, nějak usměrňovat, ale byla jsem odvelena jinam, že si tu bezpečnost děti nějak pořeší sami. Za každého počasí se chodí dvakrát za den na zahradu, někdy i na malé výlety. Venku to rozhodně není tak, že by tam učitelky plnily roli prudičů, kteří omezují aktivitu dětí, aby hlavně nebyla nebezpečná. Naopak - oblečou si též kombinézu proti zimě a lezou s dětmi po zemi, hrají na babu a různě se tam s nimi válí. Jinak si dopoledne před obědem děti můžou dělat vesměs, co chtějí, a je tam jedna hodinka, kdy se společně něco čte nebo se o něčem v kroužku povídá. Říkám si, že by občas neškodilo vyzkoušet něco kolektivního. V jedenáct je oběd, při kterém si děti rozdají svoje svačinové krabičky a jí se. Takže žádné teplé jídlo. Odnesou si talířky a hrnky a zbytek uklízíme po dětech my, žádné uklízečky. Odpoledne se chodí spát jen v jeslích a spí se venku. Za každého počasí.

Děti jsou veselé, milé a při jejich spontaneitě následuje po vzájemném představení ihned věta, odkud, že jsem, protože slyší, že nejsem z Dánska.

Ještě jsem absolvovala pár pohovorů v jiných školkách, nevím jak dopadly, ale co se mi líbí, je, že se lidi mezi sebou na pohovorech, u doktora, ve škole, od profesorů po uklízečky zásadně oslovují křestním jménem. Takže žádné nutné zjišťování, kolik má váš nastávající šéf či učitel ve škole titulů, abyste ho mohl vůbec oslovit. Stačí křestní jméno. 

Echt dánská škola (14.2.2017)

Když se blížíte ráno před osmou ke škole, zaujmou vás na příjezdových silnicích děti (tipuji je tak na 11 a výš), kteří řídí plácačkami dopravu. Pohled na bezpečnost dětí a hlídání budov je zcela odlišný. Do školy vstoupíte kdykoliv nezamčenými dvěřmi. Na dánské škole nenajdete ani něco, čemu se říká vrátnice, a v ní povětšinou zpruzený školník či paní vrátná. Budovy se nezamykají a kolem školy v podstatě ani neexistuje plot a když, tak velmi prostupný různými průchody.

Od listopadu navštěvuje naše sedmiletá Jindřiška dánskou první třídu. S dánštinou vlastně začala loni v únoru. Šlo to nejdříve dost ztuha, možná též kolektiv tzv. "welcome" třídy, tedy jakési jazykové přípravky, úplně Jindřišce nesednul, ale po prázdninách jsme my i učitelé byli svědky obrovského zlepšení a bylo rozhodnuto, že od listopadu přestoupí do zcela dánské třídy i nové školy, ve které bude jedinou cizinkou.

Už předtím, než se měla stát součástí 1.D, proběhlo pozvání Jindřišky do třídy, přišli jsme na první dvě hodiny, aby se děti vzájemně představily, o nástupu nové žákyně do třídy byly také informováni i všichni rodiče prostřednictvím rodičovského intranetu, kde na sebe všichni mají kontakt, adresu, telefon, dostávají informace o rozvrhu atd. V okamžení nástupu jsme byli zavaleni nabídky pomoci od rodičů, emaily o různorodých aktivitách, jako jsou hromadné oslavy narozenin, návštěvy dětí doma, hrací skupiny apod. 

Ono totiž chodit do první třídy není ani tak o konání domácích úkolů a nacvičování psacího písma jako v české první třídě, jakožto spíše o družení kolektivu. Třeba v družině (neboli tzv. SFO) patří k dánským zvykům mít vedle telefonu seznam všech adres a telefonů na děti, a když chce nějaké dítko navštívit to druhé, tak si prostě zavolají rodičům a domluví si, že si k někomu z nich jdou hrát domů. 

Vedle toho je celá třída rozdělena do tzv. "hracích skupin", ve kterých je vždy namícháno pár kluků a holek (cca 5). Cílem toho je přimět děti, aby si taky byly zvyklé hrát si i s opačným pohlavím. Sranda je, že zrovna v této třídě je 16 kluků a 8 holek. Narozeniny je zvykem slavit hromadně vždy s dětmi, kteří jsou narozeny ve stejný měsíc. V praxi to znamená, že rodiče doprovodí svoje děti na místo srazu a tam už si je převezmou rodiče oslavenců (třeba 8), kteří mají v tu chvíli na starost všech 24 dětí. Ovšem nebere se to tak, že by za ně měli stoprocentní odpovědnost a kdyby si zlomilo některé z dětí ruku, zpovídali by se z toho někde na policii.


Co se týká obsahu výuky, dánština mi připadá lehčí, než to, co dělají v české škole. Nevěnují se vůbec krasopisu, ten se učím s Jindřiškou doma po večerech a vůbec ji to nebaví. Tady se vlastně na úpravu toho, co děti napíšou, vůbec nehledí, hlavně, že je to čitelné. Klade se spíše důraz na to, aby se nebáli písemně něco popsat. Oblíbenou postavu z filmu nebo zvíře. S psacím písmem tady začínají ve třetí třídě. No a v matice zase počítají určitě nad deset a dělají třeba osovou souměrnost a jiné těžké věci. 

Vysvědčení, jako takové, na které jsme zvyklí, se tady nepodává až do sedmé třídy. Jen ústní hodnocení... Třídní schůzky probíhají formou individuálních pohovorů, dítě se před nimi má samo ohodnotit, poté pohovořit nad sebehodnocením s učiteli. Rodiče pořádají různá hromadná vaření, při kterých se důkladněji poznávají. Je to tedy o důkladnějších sociálním tmelení a moc neexistuje, že by se nějaké dítě či rodič stranili kolektivu a ať se Vám to líbí, jste součástí tohoto běhu a podporujete to.