Sociální život v Dánsku

Dojmy z života v cizině se zase navrstvily a je třeba je nějak sesumírovat, zprocesovat a poslat do světa, aby i ten věděl, jak se žije matkám v cizině. Jeronýmkovi se naklonilo k osmému měsíci a my si užíváme spolu doma. O sociální život matek a mimin je ve zdejším skandinávském světě poměrně chytře a příjemně postaráno. V podstatě ihned po porodu dochází do vašeho domu pravidelně – zpočátku po 14 dnech, později po měsíci a několika měsících zdravotní sestra, která má na starost poporodní péči o miminka, mimojiné aby zjistila míry a váhy ratolesti, zda se směje, papá atd. Ta také dá dohromady seznam novopečených matek z vašeho okolí, které porodily v podobném termínu a když jich je asi 6, uspořádá v místním centru první setkání i s miminy, předá zde mejly, telefony na všechny účastněné a tím se rozjede tzv. Mødregruppe. Mødregruppe není nic povinného, je to v podstatě takové podporované tlachání nevybouřených matek a jejich dětí, nikoli tedy anonymní četování na webech miminko.cz, ale příjemné setkávání matek s dětmi v jejich vlastních domácnostech. V reálu to vypadá tak, že alespoň jednou za tři neděle jste nuceni doma poklidit, něco dobrého napéct, připravit hračky pro miminka a udělat z Vašeho bytečku kavárnu. Další týden se jde třeba zase k Máně, která pro vás taktéž něco dobrého nachystá a tak to jde pořád dokola, až do 9. měsíce, kdy matka šoupne mimíska do jeslí a sama nakráčí do práce. Doma ještě může zůstat dva měsíce otec, taktéž s plným platem celou dobu jako matka. My jsme Jeronýma taky přihlásili do jeslí, ale jelikož na mě tady zatím nikdo v práci nečeká, tak tam půjde až ve svých 13 měsících, snad to nebude pro oba už tak kruté. No a já si budu vesele hledat práci. Jesličky jsem si už vybrala, jsou moc pěkně řešené, milé učitelky a samozřejmě spaní venku pod stříškou v kočárcích za jakéhokoliv počasí. To mě trochu děsí, ale co se dá dělat.

Jindřiška je od 8. srpna zase školačka, tady děti naklušou po pouhých šesti týdnech prázdnin zpět do školy. Nutno říct, že Jindřiška se po těch pěti měsících chození do školy vyjadřuje už i ve větách a sem tam i porozumí, mamince překládá a vůbec dělá chytrou. Za měsíc přestoupí do bližší školy a zcela již dánské třídy nikoliv třídy plné dětí cizinců, kteří se učí jazyk. V tuto chvíli je v její jazykové třídě spolu s Bulharkou jediná Evropanka, ještě tam jsou dvě Číňanky a tři holčiny ze Sýrie. Režim je stále podobný, třikrát denně za výuku venku, lezení na stromy, běhání, vše povoleno. Žádné domácí úkoly ani tahání těžkých učebnic. Jen co mi oproti české škole nevyhovuje, je absence teplých obědů v klasické školní jídelně. Takže Jindřišku každý den pakujeme svačinama a obědama od včerejší večeře, které si ovšem nemůže nikde ohřát. V něčem je to výhoda – nemusí fungovat žádná družinářka, která nutí děti dojídat jídla typu tlusté vepřové a rozmáčená žemlovka, na která z domova nejsou zvyklá. Po 6 hodinách výuky, spíše pěti, odečtu-li přestávky, jdou děti do SFO, dánské družiny, kde volná zábava pokračuje. Zrovna nedávno jsme byli vyzváni, zda bychom zde nechtěli představit českou kuchyni, protože si v rámci školy povídají o zemích, ze které děti cizinci pocházejí. Doma jsme podumali a vymysleli, že pro prostředí dánské družiny, kde se pohybuje asi 60 dětí a 10 hladových učitelů, budou nejlepší buchtičky se šodó. Suroviny a pomoc prý zajištěna. Tak jsem jednoho dne naklusala okolo desáté v domnění, že budu derigovat nějaký tým kuchařek, a místo toho jsem se tam setkala s jedinou družinářkou, která mi pomohla najít suroviny, a výsledek byl, že jsem hnětla těsto v třech mísách pro těch 70 čekatelů na buchty. Pak jsem si doslova a do písmene zahrála na tu upocenou kuchařku, která každou buchtu polila horkým šodó a s láskou hleděla, jak to mizí v dánských tlamičkách. Chutnalo. Kuchařka v jídelně fakt být nechci. Sečteno a podtrženo – děti a matky v Dánsku to zase tak špatné nemají.

Školní docházka v Dánsku - spíše procházka rájem :-)

Ráda bych v následujících pár řádcích popsala alespoň to málo, co jsem zatím stihla vypozorovat jakožto matka šestileté dcery o dánském školství.
Školní den v Dánsku začíná tak jako u nás v osm hodin. Dánský školák se ovšem do školy dopraví na kole. To už je sám o sobě pěkný začátek dne, zatímco český školák narazí pravděpodobně na první problém, a to, že nebude mít kam kolo před školou zaparkovat a navíc riskuje při cestě do školy, že ho srazí nějaký výtečný řidič autem. Ale to zase narážím na jinou kapitolu, na to, že hustota cyklostezek v České republice, především v hlavním městě, je kritická. 
Další zásadní rozdíl tkví v tom, že dánské dítě tráví každou přestávku tím, že pobíhá za jakéhokoliv počasí venku před školou, hraje fotbal, může lézt na stromy a dovádět na lanovce na dětském hřišti. Tím pádem se chtě nechtě příjemně odreaguje a osvěží, aby se pokud možno zase mohlo ponořit do výuky. 

Vlastně jsem netušila, že právě skrze školu budeme na rozdíl od České republiky konfrontováni s uprchlickou situací v Evropě. S vidinou toho, že v Dánsku pobudeme přibližně dva roky, možná déle, jsme museli uvažovat o tom, že naše šestiletá Jindřiška bude chodit do školy. Vzhledem k tomu, že mezinárodní školu by naše peněženka nezaplatila a cíl - najít s v Dánsku případně nějakou dánskou kamarádku by se stejně příliš nesplnil, vyhrála škola dánská. (Kromě toho je od září 2016 zapsána do české školy a bude mít individuální plán.) 
Od konce ledna tedy dcera navštěvuje v podstatě nultý ročník, odklad, který měla v české republice, zde takřka neexistuje. Jedná se o jakousi jazykovou přípravku, kde může dítě strávit až dva roky tím, že se učí dánsky spolu s dalšími emigranty, kteří odešli do Dánska z rozmanitých důvodů - práce, útěk před válkou. Zároveň studují běžné školní kurikulum odpovídající jejich věku - počty, čtení, psaní atd. Když usoudí učitelé, že je dítě zdárně jazykově připravené, šoupnou ho během školního roku již do zcela plně dánské třídy na jeho věkové úrovni.

Třída Jindřišky má asi 13 dětí, jedná se opravdu o multikulturní směsici - najdeme tam Ukrajinku, Číňanku, zbytek většinou Syřani či děti z dalších povětšinou muslimských zemí, to vše okolo věku 6, 7. Většina dětí vypadají mile, sympaticky. Jen jedna lehce dominantní malá a drzá holčička měla tendence pár dětí včetně naší holčičky napadat fyzicky, tak jsme to řešili nekompromisně s učiteli, ti následně s jejími rodiči a situace se zatím zklidnila. Když jdu vyzvednout Jindru ze školy, dám se většinou s některým z rodičů do řeči, nedávno jsem mluvila s tatínkem jedné holčiny, - Syřan, velice kultivovaný, který uprchl před válkou v roce 2011 přes Turecko a moře do Itálie. 

Během týdne se ve třídě vystřídá přibližně 5 - 6 učitelů či praktikantů. Učitelé se zde dělí na tzv. pedagogy - ti jsou zodpovědní za atmosféru ve třídě a vztahy a učitele, ti zase za odbornou přípravu. Vyučující se oslovují křestním jménem, hodnocení probíhá do úrovně druhého stupně pouze ústně. Něco jako pololetní vysvědčení tu neexistuje. 
Měla jsem po domluvě tu čest strávit s dětmi jednu vyučovací hodinu, netuším, zda by mi něco takového dovolili i v české škole - nabízí se vlastně otázka, proč to, že rodič zůstane alespoň na hodinu ve škole, kde se jeho dítě vzdělává, není samozřejmostí?
Ve škole se mluví samozřejmě od rána do večera jen dánsky - ráno mají vždy takovou "rituální" hodinu, kdy si řeknou, jak se mají, jaký je dnes den, počasí, počítají, kolik a kdo je ve třídě, takže tam se dají z kontextu vydedukovat některá slovíčka,  hodně malují a učí se o zvířatech, přepisují o nich texty (to mi připadalo takové lehce stupidní, ale je to otázka drilu) a mají minimálně dvakrát týdně sport v tělocvičně. Dále matika, hlasité čtení atd.
Takže závěrem to shrnu, že samozřejmě přes určité nedostatky, celkově mi připadá dánské školství více uvolněné, učitelé méně zakomplexovaní, více v kontaktu s rodiči, například když vyzvedávám Jindru ze školy, popovídají si se mnou, jaký jsem měla den, proberou se mnou, jak to šlo mé dceři, což v české škole také není každodenní praxe. A třeba když jdete dopoledne kolem školy, všimnete si dětí ošlehaných větrem, kteří vypadají zdravě a otužile a většinou i šťastně.

Dánský exodus

Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že budu rodit a žít v Dánsku, asi bych mu nevěřila. Tušila jsem jen, že pojedu v požehnaném stavu kamsi se svým mužem, který hledal pracovní pozici v zahraničí. Nakonec partner vyhrál konkurz právě do tohoto vikingského království.

Život v Dánsku má řadu výhod. Lidi jsou milí, usměvaví, přející!, nefňukají, na zdraví a na politiku si nestěžují a sportují na každém kroku. Kolo, běh, posilovna, koně, všude. Asi je to zkrátka tím, že tady nevládl Gottwald a další páprdové se svými úžasnými myšlenkami a lidi zde nežili s heslem „Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu.“ Jak jinak si taky vysvětlit, že ráno nechají desítky lidí u železniční zastávky jen tak opřené kolo a večer ho tam zase najdou zaparkované. Vlaky jezdí včas. Potraviny jsou chutnější, zelenina vydrží v lednici, aniž by se mrkev po dvou dnech změnila v gumovou hadici, děti jsou šťastný, hrající si ve školkách v zablácených kombinézkách, svačící za jakéhokoliv počasí venku. Dánové totiž razí heslo, že neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení. Zvyknout si totiž na zimní nevlídno, fujavice, mlhy a déšť je nutnost k přežití a Dánové jsou v tom mistři a za každého počasí sednou na kolo a jedou do práce, byť si zašpiní své polobotky.

Nevýhody jsou třeba zvláštní systém třídění odpadu – spíše netřídění – papír ano, ale jen letáky a noviny. Sklo ano, ale ne od chlastu. Dalším negativem je třeba nutnost zvyknout si na solené máslo. Nesolené totiž seženete jen ve větších obchoďácích a je drahý.

Ženy jsou přirozené, přírodní, nenabarvené, elegantně a jednoduše oblečené, někdy má člověk pocit, že jinými barvami než černou a šedou dánské šatníky prostě nedisponují. Ale jsou to myslím kočky, zvláště když sednou na to elegantní černé retrokolo, které vypadá, jako bych ho někde ukradla babičce z půdy, a vyrazí s vlajícími blonďatými vlasy a malým černým nákupním vozíkem mezi řídítky na nákupy.

Náš byteček se nachází v Brede, což je část Kgs. Lyngby, zkrátka na předměstí Kodaně. Za což jsme rádi, protože po životě v Praze jsme toužili po klidu. Možná ho máme až příliš, protože žijeme v důchodcovské čtvrti, kde se věkový průměr pohybuje kolem šedesáti. Kousek máme skanzen, rybník, lesík a kouzelné dánské domky. No však pokochejte oko.

Porod v Dánsku (Hillerød)

Jeronýmek 9.2. 2016 19:30 Hillerød, Dánsko

Kdyby se mě někdo zeptal, na jaké události ve svém životě nezapomenu, tak bych určitě jmenovala například chvíli, kdy mě požádal můj muž o ruku, chvíli, kdy se narodila dcera Jindřiška, ale také okamžik, kdy jsem mohla poprvé obejmout našeho syna Jeronýma. Nikdy bych netušila, že se mi jako druhé dítě narodí krásný a zdravý syn a že se porod stane událostí, ke které se budu ve svých představách vracet. Tyto řádky píšu s díky všem lidem, kteří mi umožnili zažít nádherný vědomý porod a také pro ty ženy, které někdy budou mít stejný osud, který je odvane rodit do porodnice v Dánsku.
Jelikož si náš syn dával s narozením na čas a byl 12. den po termínu, přistoupilo se k vyvolávání porodu. Nebyla jsem z toho nadšená, protože jsem se po porodu první dcery těšila, že druhý porod bude přirozený, třeba do vysněného napuštěného bazénku s teplou vodou. S polknutím první prostaglandinové tablety (vlastně jakéhosi progesteronu) se moje představy rozplynuly. Při vyvolávaném porodu totiž chtějí miminko během porodu více sledovat, takže bazének byl ihned vyloučen. Ani po dvou dávkách hormonů tento den se ovšem porod nerozjel.
Druhý den po vyšetření bylo rozhodnuto, že to je již k prasknutí plodové vody, aby se případně mohly rozjet kontrakce větší či podat nitrožilně oxytocin. Takový je zde a asi i jinde ve světě postup. Děložní hrdlo musí zmizet, může se prasknout voda a pak se žena otevírá. Tzv. Hamiltonova metoda zatlačení na břicha se v Dánsku jaksi vůbec neaplikuje.
Vodu mi přišla prasknout sestra Catrine – studentka, milá, mladě vypadající žena, která ovšem měla za sebou své vlastní tři porody dcer a asi 27 porodů v porodnici. Nejprve mi vše vysvětlily, co mi budou dělat, a s mým souhlasem se takovým háčkem pokusily prasknout vodu. Po několika hodinách jsme zjistily, že se jim to vlastně v tuto chvíli nepovedlo.
Poté jsme se přemístili do pokoje symbolicky s číslem devět, moderní vybavené místnosti s obrazovkou, na které se daly promítat všelijaké světelné a barevné efekty, bazének zde též byl. Na Catrine dohlížela další, zkušenější dula Marie.
Protože se porodní asistentky domnívaly, že mi praskly vodu, vyčkávalo se, zda se porod přirozeně nerozjede, ale mé tělo nic podobného nevykazovalo, tak mi Catrine naznačila, že asi budou startovat s oxytocinem. Na pořadí bylo zavést sondu na hlavičku miminka, monitorovací pásy okolo těla byly samozřejmostí, přičemž právě při zavádění této sondy zaplavil sestru Catrine proud plodové vody, teprve teď se podařilo ji prasknout, což je velice legrační pocit. Taková teplá tekutina všude okolo, tak nás to s manželem celkem rozesmálo… Poprosili jsme tedy porodní asistentky, zda bychom nemohli ještě hodinu počkat, zda něco nevypukne. Na oxytocin ale stejně nakonec prostě došlo. Před zavedením oxytocinu do žíly jsem se rozbrečela, že si připadám jako pacient. Nejdřív mě objal manžel, pak asistentka, která řekla, že to chápe, ale že porod není nemoc, ale že naším úkolem je přivést na svět malou princeznu nebo prince. Tato terapeutická slova způsobila, že jsem se od půl druhý do půl osmé sladila i s těmi všemi hadičkami, které začínaly ve mne a končily buď v počítači nebo na odkapávacím stojanu, a snažila jsem se naladit na svoje tělo, co to jen šlo.
Všechno postupovalo velmi pozvolna a než něco začalo pořádně bolet do zad, tak to určitě tak hodinku trvalo – nastupovalo to v takových pomalých vlnách, zajímavé bylo, že ty bolesti příliš nekorespondovaly s tím, co bylo vidět na monitoru. Mezitím jsme stihli bohatě konverzovat o životě Catrine, že byla dříve letuškou, o studiu, líčila jsem jim první porod, o své práci, muž vytahoval taky rozmanité historky, takže to hezky ubíhalo a já jsem postupně opouštěla konverzaci, protože kontrakce sílily. Snažila jsem se vyzkoušet všelijakých poloh a pomůcek, které byly k dispozici, a taky jsme se shodli, že když budu střídat polohy, že porod více postupuje. Takže jsem se svíjela na míči, nebo vkleče na zemi na podložce a opřená o postel či o míč, nebo jsme se Sašou stáli v objetí, nejlépe ale vycházel ten poloklek. Začalo mi být neskutečně vedro, tak jsem neváhala svléknout si košili a byla jsem nahatá a mužíček přikládal studené obklady a naopak přikládal teplý sáček na záda, ten také neskutečně pomáhal od bolesti. Byl neskonale trpělivý, zcela neúnavně o mě pečoval, masíroval záda, nosil vodu či zmraženou šťávu, objímal mě, líbal. Cítila jsem se v jeho blízkosti neuvěřitelně bezpečně a uvolněně. Do toho nám vyhrávala všelijaká hudba, kterou jsme si donesli, akorát místní repráky jsme nakonec nevyužili, ale i tak bylo skvělé poslouchat si muziku dle našeho výběru – probíhal EricTruffaz, minimalismus, až jsme skončili na indické duchovní hudbě.
Porod dle slov asistentek postupoval pěkně, miminku se dle monitoru dařilo velice stabilně, což mi dělalo radost – vypadalo to, že není ve stresu a to mi dodávalo klidu. Mou poslední polohou, kterou jsem do konce porodu neopustila, byly v podstatě dvě. Leh na boku na posteli, kde jsem se mohla přidržovat takového madélka oběma rukama a klek na posteli, rukama jsem se držela okraje sklopené postele, tato poloha mě připadala, že podporuje gravitaci a že to tak pěkně urychlím. Kontrakce natolik zesílily, že se obě porodní asistentky shodly na tom, že mi oxytocin vypnou a nechají pracovat (přičemž předtím vyšetřením zjistili, že jsem již tak na šest cm otevřena) moje tělo. Kontrakce opravdu neustaly, ba naopak a celkově vše směřovalo k porodu našeho děťátka, to jsem cítila – taky mi svitla naděje, že bychom mohli porodit ještě s těmito dvěma porodními asistentkami, které měly směnu do osmi hodin večer. Vzpomínám si, že před hodinou se na to Catrine dívala skepticky, teď to již vypadalo reálně, ale ve skutečnosti mi to už nakonec bylo jedno. Jak kontrakce sílily, začala jsem se i zvukově projevovat, zakusovat do mokrého hadru. Do toho všeho mě manžel objímal a radil, ať se při hlubokém prodýchávání kontrakce zkusím déle nadechnout, porodní asistentky mě neskutečně podporovaly, že pracuju velice dobře s kontrakcemi, že porod postupuje velmi dobře a že za chvilku bude miminko na světě. Navíc Catrine mě nezapomněla připomenout, že teď již rodí mé tělo zcela samo, bez jakékoli pomoci hormonů zvenčí, což dodávalo energii a zvyšovalo sebevědomí zcela nejvíc.
Začala jsem mít již takové ty kontrakce, ve kterých se objevuje snaha těla tlačit na velkou, tak jsem se s tím svěřila – bála jsem se, že pokud nejsem otevřena, že bych mohla tlačením ublížit miminku. Reakce porodní asistentky měla zase velmi terapeutický účinek, protože mě v první řadě ujistila, abych poslouchala své tělo, své instinkty a že když tělo chce tlačit, tak ať ho nechám, prodýchávám, jen netlačím aktivně. Mezi silnými kontrakcemi byla stále dobrá pauza tak 20 – 30 sekund na relaxování a mě velice lákalo, dotknout se tam dole, abych cítila, jak porod postupuje. Viděly mne, jak tam dole trochu šátrám, zeptala jsem se. V reakci na tento dotaz bylo naprosté pochopení pro tuto touhu a odpověď zněla: „Ale ano, jen si klidně sáhni, vždyť je to tvoje tělo.“ A tak jsem si poprvé pohladila miminko, cítila jsem jeho ochmýřenou hlavičku, která se chtěla dostat ven na svět.
Po chvilce mě dole vyšetřily a následovala poslední fáze – tzv. aktivní porod, kdy jsem již mohla začít tlačit. K tlačení jsem zvolil pořád svůj pololeh na boku. Tlačila jsem, musím říct, že to bolelo fest, přišlo mi totiž, že ty kontrakce na tlačení jsou slabší a že tlačím dost sama, porodní asistentka držela u rozkroku i prsty, abych se neroztrhla, žádný nástřih. Tlačila jsem asi 15 minut, několikrát hlavička zajela zpět, musela jsem si dýchnout kyslík, aby miminko nemělo nedostatek. Naštěstí mezi tlačením byly i takové uvolňující pauzy, na konci jsem usoudila, že lepší než tlačení na boku bude lehnout si na záda, podržet si nohy, bradu na prsa a zatlačit tak. To zabralo, asi napotřetí nakonec vylítnul tak, že ho sotva stihly holky zachytit. Byl to nezapomenutelný zážitek, přišlo mi to zkrátka neuvěřitelný, obrovská záplava radosti a lásky. Jen mi trochu zatrnulo, když musely odmotat pupečníkovou šňůru z krku, uklidňovalo mě jen, že má mimčo zavedenou sondu na hlavičce, která vše monitoruje, tak by mělo být vše v pořádku.
Takřka hned ho na mě daly, už mi ho ani na minutu nevzaly. Miminko nakrabatilo čelíčko, tenounce se rozplakalo, ale bylo krásný, teplý, měkounký a cítila jsem z něho klid, jako kdyby neabsolvoval porod, ale jako bychom ho před chvílí probudili, jen takový lehce naštvaný. Napadlo mě v první okamžik, že je to holka, tak to říkám muži s otazníkem v hlase. Saša nevěděl, tak se obrátil na porodní asistentky a ty zase na něj – ať se podívá, že oni nevědí – tak taťka vzal Jeronýmka za nožku, nadzvihl, a tak jsme zjistili, že máme kluka. To byl pocit! Já jsem se snažila Jeronýmkovi nabídnout mlíčko, byl to nádherný pocit, když se poprvé přisál. Šlo mu to parádně. Pak už se mě chystali prohlédnout a sešít. Se vším, co budou dělat, mě zase informovali. Každopádně skvělé bylo, že jsme celý porod absolvovali právě s Catrine a Marií, se kterou jsme ho také začali. Catrine mi pogratulovala a musela odkráčet, protože bylo osm hodin. Po ní nastoupila mladá porodní asistentka Sofie. Bylo třeba mě sešít na dvou místech, hlavně proto, že mě trochu natrhla ta sonda na Jeronýmkově hlavičce. Sešívání bylo trochu nepříjemné, ale dalo se zvládnout, horší bylo stlačení břicha, aby se scvrkla děloha. Pořád jsem ale držela Jeronýmka v ruce, který mi dodával sílu ke všemu dalšímu. Po sešití mě porodní asistentka hlavně nabádala, ať se snažím dojít na toaletu, tak jsme s mužem pili o sto šest. Vstala jsem, poměrně zesláblá, je to přeci jen výkon celého organismu. Mezitím sestřička přišla, abychom Jerdu změřili. Vážila i měřila jsem ho sama. Ani ho nemyly, až prý za dva - tři dny, doporučily, aby byl s námi co nejvíce nahatý, no prostě taková milá doporučená přirozenost, pak nám přišly pogratulovat, přivezli tousty, pití, čaj a malou dánskou vlajku na vozíku a my s manželem prožívali největší oslavu.
Tady vše funguje jinak. Pokud se žena cítí po porodu dobře, nemá teplotu, jde domů a my to uvítali, protože druhý porod je prostě opravdu snadnější. Před konečným opuštěným nemocnice jsme šli i s miminkem zapíchnout na chodbu do takové nástěnky zelený špendlík (holky mají bílý), který symbolizuje, kolik se ten den narodilo chlapečků a holčiček. Můj syn byl pátý chlapec mezi šesti novými holčičkami.
Teď si užíváme jeho krásnou přítomnost, nevinnost, ochmířené tělíčko, zářivá zvědavá očka, nakrabatěné čelíčko při pláči.

Jsme pořád plni dojetí a asi budeme hodně dlouho. Díky Bohu.

Těhotenské šílení

Náš synek Jeronýmek se měl podle lékařských předpovědí narodit buď 27. 1. 2016, to byl ultrazvukový termín, nebo 9. února. Toho času jsme žili celá naše rodinka už dva měsíce v dánském městečku Lyngby nedaleko Kodaně. Netrpělivě jsme očekávali miminko, jehož pohlaví nám stále zůstávalo utajeno, a rodina i kamarádi okolo nás netrpělivě sázeli své tipy dne, kdy přijde na svět. Taťka chodil do práce na univerzitu, sestřička už třetí týden do školy a já jsem každou bolest břicha označovala jako začátek porodu. Ten však pořád nepřicházel a já už si začala připadat, že jsem se s břichem asi narodila a už tak zůstanu. Nakonec se tedy přiblížil den, který porodní asistentky určily jako den vyvolávací. Bylo pondělí 8.2.