Dojmy z života v cizině se
zase navrstvily a je třeba je nějak sesumírovat, zprocesovat a
poslat do světa, aby i ten věděl, jak se žije matkám v cizině.
Jeronýmkovi se naklonilo k osmému měsíci a my si užíváme spolu
doma. O sociální život matek a mimin je ve zdejším skandinávském
světě poměrně chytře a příjemně postaráno. V podstatě ihned
po porodu dochází do vašeho domu pravidelně – zpočátku po 14
dnech, později po měsíci a několika měsících zdravotní
sestra, která má na starost poporodní péči o miminka, mimojiné
aby zjistila míry a váhy ratolesti, zda se směje, papá atd. Ta
také dá dohromady seznam novopečených matek z vašeho okolí,
které porodily v podobném termínu a když jich je asi 6, uspořádá
v místním centru první setkání i s miminy, předá zde mejly,
telefony na všechny účastněné a tím se rozjede tzv.
Mødregruppe. Mødregruppe není nic povinného, je to v podstatě
takové podporované tlachání nevybouřených matek a jejich dětí,
nikoli tedy anonymní četování na webech miminko.cz, ale příjemné
setkávání matek s dětmi v jejich vlastních domácnostech. V
reálu to vypadá tak, že alespoň jednou za tři neděle jste
nuceni doma poklidit, něco dobrého napéct, připravit hračky pro
miminka a udělat z Vašeho bytečku kavárnu. Další týden se jde
třeba zase k Máně, která pro vás taktéž něco dobrého
nachystá a tak to jde pořád dokola, až do 9. měsíce, kdy matka
šoupne mimíska do jeslí a sama nakráčí do práce. Doma ještě
může zůstat dva měsíce otec, taktéž s plným platem celou dobu
jako matka. My jsme Jeronýma taky přihlásili do jeslí, ale
jelikož na mě tady zatím nikdo v práci nečeká, tak tam půjde
až ve svých 13 měsících, snad to nebude pro oba už tak kruté.
No a já si budu vesele hledat práci. Jesličky jsem si už vybrala,
jsou moc pěkně řešené, milé učitelky a samozřejmě spaní
venku pod stříškou v kočárcích za jakéhokoliv počasí. To mě
trochu děsí, ale co se dá dělat.
Jindřiška je od 8. srpna
zase školačka, tady děti naklušou po pouhých šesti týdnech
prázdnin zpět do školy. Nutno říct, že Jindřiška se po těch
pěti měsících chození do školy vyjadřuje už i ve větách a
sem tam i porozumí, mamince překládá a vůbec dělá chytrou. Za
měsíc přestoupí do bližší školy a zcela již dánské třídy
nikoliv třídy plné dětí cizinců, kteří se učí jazyk. V tuto
chvíli je v její jazykové třídě spolu s Bulharkou jediná
Evropanka, ještě tam jsou dvě Číňanky a tři holčiny ze Sýrie.
Režim je stále podobný, třikrát denně za výuku venku, lezení
na stromy, běhání, vše povoleno. Žádné domácí úkoly ani
tahání těžkých učebnic. Jen co mi oproti české škole
nevyhovuje, je absence teplých obědů v klasické školní jídelně.
Takže Jindřišku každý den pakujeme svačinama a obědama od
včerejší večeře, které si ovšem nemůže nikde ohřát. V
něčem je to výhoda – nemusí fungovat žádná družinářka,
která nutí děti dojídat jídla typu tlusté vepřové a rozmáčená
žemlovka, na která z domova nejsou zvyklá. Po 6 hodinách výuky,
spíše pěti, odečtu-li přestávky, jdou děti do SFO, dánské
družiny, kde volná zábava pokračuje. Zrovna nedávno jsme byli
vyzváni, zda bychom zde nechtěli představit českou kuchyni,
protože si v rámci školy povídají o zemích, ze které děti
cizinci pocházejí. Doma jsme podumali a vymysleli, že pro
prostředí dánské družiny, kde se pohybuje asi 60 dětí a 10
hladových učitelů, budou nejlepší buchtičky se šodó. Suroviny
a pomoc prý zajištěna. Tak jsem jednoho dne naklusala okolo desáté
v domnění, že budu derigovat nějaký tým kuchařek, a místo toho jsem se tam setkala s jedinou družinářkou, která mi pomohla najít
suroviny, a výsledek byl, že jsem hnětla těsto v třech mísách
pro těch 70 čekatelů na buchty. Pak jsem si doslova a do písmene
zahrála na tu upocenou kuchařku, která každou buchtu polila
horkým šodó a s láskou hleděla, jak to mizí v dánských
tlamičkách. Chutnalo. Kuchařka v jídelně fakt být nechci.
Sečteno a podtrženo – děti a matky v Dánsku to zase tak špatné
nemají.
